Biskup Václav Malý s námi v Košířích pobyl o Velikonocích 2015. Na snímku při besedě ve farním sále u sv. Jana Nepomuckého.
Developerská výstavba je dnes stále silnější téma veřejné debaty – staví se velké kancelářské, obytné či obchodní soubory. Soukromí developeři maximálně vytěžují území, často na úkor okolních obyvatel – píše biskup Václav Malý v dokumentu rady Iustitia et pax. Mizí zeleň, místa setkávání a rekreace, výhledy; přetěžuje se doprava, nedostává se míst ve školkách a školách. Zisky z výstavby jsou soukromé, následky musí řešit z našich daní veřejná správa.
Obchodní centra si do svých pasáží přetahují to zajímavé z veřejného prostoru – promenády, sezónní a sváteční trhy. Platí přitom jejich pravidla – kdo je nuzně oblečený, nesmí vstoupit, neplatí zde petiční právo, nejde vytáhnout fotoaparát.
Je to tím, že developeři jsou zlí nebo neslušní? Je vina jen na nich? Jak to, že v západních zemích je situace jiná? Jsou tam developeři slušnější?
Nejsou. Velké firmy, zejména akciové společnosti, v rozmělněném rozhodování nemohou mít jasnou osobní morálku. To je rys dnešní doby po celém světě. Změnit to by znamenalo měnit základy uspořádání globální společnosti. Přitom však tatáž firma, která se ve Skandinávii chová s ohledem na sociální a životní prostředí, u nás obojí poškozuje a v rozvojových zemích může vysloveně ničit zdraví i životy obyvatel. Firmy se jednoduše chovají tak, jak jim to společnost dovolí. Kde existují jasná a vymahatelná pravidla, která obsahují ohled vůči slabším, životnímu prostředí, komunitě a kontinuitě kulturního dědictví, tam je firmy respektují. Kde neexistují, stává se příliš slušné chování konkurenční nevýhodou a ohleduplnější firmy jsou z trhu vytlačeny těmi agresivnějšími.
Rakouská, bavorská či vlámská města (záměrně uvádíme jako příklad země, kde právo a kultura rozhodování vychází z křesťanských tradic – jako u nás) pravidla mají a developeři je musí respektovat. Jsou to podrobné plány stanovující pravidla, podobná těm, kterým u nás říkáme regulační plány. Aby pravidla mohla zohledňovat potřeby co největšího počtu lidí, vznikají tyto plány v daleko větší míře v dialogu. Území pro development často města připravují ve své režii a prodávají developerům s řadou smluvně daných závazků, které se týkají kvality veřejných prostranství či finančního podílení na veřejné infrastruktuře. A zřetelně se ukazuje, že jsou-li jasná pravidla, developer rozumí, co se od něho očekává, a může tomu přizpůsobit svoji obchodní strategii. Firmy jsou tak vedeny ke slušnosti. Naopak v prostředí s nejasnými pravidly se mohou snažit těchto nejasností či absence pravidel využít a ten, kdo dokáže dané místo co nejvíce vytěžit (např. na úkor okolí či obecního rozpočtu), je odměněn největším ziskem. A v tom je u nás zakopaný pes.
V ČR samosprávy málo využívají možnosti, pro které je zákonná opora. Pomocí plánovací smlouvy je možno zajistit, aby se developer podílel na investicích do infrastruktury (silnice, školky a školy). Zástavbu je možno podmínit zpracováním regulačního plánu, který obsahuje jasná pravidla a je podrobnější než obvyklý územní plán. Pozemky, které mají být v budoucnu určeny k výstavbě, je možno nejprve vykoupit a zcelit, teprve pak v územním plánu určit k zástavbě, a díky tomu se ziskem prodat, přičemž si v kupní smlouvě vymínit podmínky, např. kvalitu veřejných prostranství. Nic nebrání samosprávám více zapojit obyvatele do tvorby plánů. To vše je možné, ale děje se to minimálně. Praha například už dva roky pracuje na novém územním plánu, kterému říká metropolitní. Má být velmi odlišný od minulých, ale utajování odlišné není. Veřejnost nezná žádné výstupy, ani není informována o tom, kdo, s jakým zadáním a za kolik připravil podklady pro řešení jednotlivých důležitých míst. V zadání je uvedeno, že má být územní plán méně podrobný a zároveň že podrobnější regulační plány mají vznikat jen ve výjimečně odůvodněných případech. Opačně je na tom Vídeň, kde bez regulačního plánu nelze postavit žádný větší dům. Je důsledek nebo náhoda, že Vídeň vede žebříčky v kvalitě života?
Zatímco na západ od našich hranic si samosprávy ve spolupráci s občany pomocí pravidel vychovávají developery ke slušnosti, u nás stále vyklízí prostor a iniciativu nechávají na developerech. Čí je vina, že u nás zdomácněla bezohlednost, korupce a vyhledávání klientelistických vazeb – developerů, občanů, nebo politiků volených pro spravování veřejného zájmu?
Co pro to mohu udělat já?
Není to jen věc politiků. Každý z nás může sledovat, zda vůbec a jak transparentně samospráva tvoří plánovací dokumenty. Každý se může účastnit projednávání a tím na své volené zástupce dohlížet, ozvat se, pokud se dostatečně nepracuje na podrobných plánech. Každý může volit podle toho, jak který z politiků koná, každý může i sám kandidovat. Cesta ke spravedlivějšímu, ohleduplnějšímu a transparentnějšímu městskému plánování vede přes změnu kultury rozhodování – a ta nastane jen postupnou iniciativou většího množství jednotlivců, tedy každého z nás.
převzato z webu rady Iustitia et pax (Právo a mír) České biskupské konference (ČBK). Autor: Václav Malý, biskup, Předseda rady Iustitia et pax ČBK. Vydáno dne 1.října 2015. Vyšlo také v revue České křesťanské akademie Universum č. 4/2105.
Srovnání tezí Metropolitního plánu a tezí územního plánu z 1. republiky nabídlo o. s. Cibulka v říjnu 2013. Obrázek je náhled plakátové upoutávky
Mohlo by vás zajímat dále:
Architekti píší o „Duchu plánu“ pro Prahu
Matěj Stropnický: Manifest interurbanismu.V Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu není o ekonomické moci ani slovo. červen/červenec 2015.
Poznámka Pavla Peterky za Cibulky.info: na dokument byla i kritická reakce ohledně formulace o stylu informování o přípravě Plánu a utajování výstupů. Věta je formulována podle mého názoru poněkud nešťastně, nicméně smysl výtky se dá ukázat na dvou příkladech. V tezích Metropolitního plánu nazvaných „Duch plánu“ je jednou z tezí, že Praha „chce být někde vysoká“, a je tam modře načrtnut pás výškových staveb od Vysočan k Pankráci, těsně obepínající památkovou rezervaci UNESCO. Tento „modrý pás mrakodrapů“ přispěl k prohře TOP09 v pražských volbách v roce 2014. Přesto kritizované teze Plánu IPR nepřepracoval a v tichosti pokračuje v rozpracovávání tohoto pásu výškových staveb (označení „mrakodrap“ není přesné). Druhý příklad není tak názorný jako ten pás výškových staveb u historického centra, jde spíš o můj dojem, že Plán je koncipován jako autorské dílo. Územní plán jakožto koncept společného (veřejného) dobra/bonum publicum, z principu věci nutně vznikajícím v participaci se zastupiteli i širokou veřejností, se proto zdá být upozaděn. Ostře to kontrastuje s tezemi územního plánu Masarykovy SRK, kde se neustále zdůrazňuje hledisko zdravotní, sociální, zahrádky, doprava, … obyvatelé jsou jednoznačně na prvním místě.
Na kritickou poznámku odpověděl biskup Václav Malý 20. ledna 2016, jeho odpověď uvádím níže:
Vážený pane Peterko,
Děkuji Vám za Vaši reakci s podnětným návrhem. Jsem rád, že krátký dokument vzbudil širší polemiku. Je to ostatně úkolem naší Rady, aby poukazovala na věci veřejného zájmu, tak aby sloužily všem v duchu sociálního učení církve. V žádném případě nám nejde o to zpochybňovat práci IPR a snahu jeho zaměstnanců, jen bych si přál, aby výsledkem rozvoje hlavního města byla spokojená většina jeho obyvatel, na čemž by se měli též výrazněji před vznikem nových stavebních míst sami podílet, a to nejen pouhou kritikou, která často přichází až po realizaci projektu nebo až když projet nějakým způsobem zkrachuje, ale před realizací projektu. Náměty by měly být podnětné a zohledňovat potřeby co nejširšího okruhu lidí.
Mám zájem na zajištění sociálního a životního prostředí na optimální úrovni, aby se firmy chovaly vstřícně nejen ke svému cíli- zisku, ale i okolí, což zahrnuje i úvahy o tom, jaká budou přijata opatření v případě, že firma daný objekt po čase opustí. Jasná a vymahatelná pravidla by měla být základem pro uzavírání všech smluv.
Děkuji Vám za Vaši obětavost, se kterou vykonáváte činnost prospěšnou pro řadu lidí. Kdyby nebylo podobných jedinců, kteří chrání Prahu, dávno by naše hlavní město nebylo takovým skvostem, jakým zůstává.
S úctou
Václav Malý, biskup
