Širší historické vztahy
1. března 2015 byla na zámečku Cibulka přednáška o historii usedlosti.
V době vzniku první stavby na pozemcích nad potokem kolem budoucího statku Cibulka, byly louky, pole a vinice. Potok je přítokem Motolského potoka, při němž se táhla tehdy prašná cesta v místě dnešní Plzeňské ulice. Krajina tehdy nebyla tak zarostlá jako dnes, nebyly zde souvislé lesní porosty. První existující zprávy o vinicích jsou zaznamenány už před rokem 1340, tedy ve středověku.
Vinice zde byly tedy již před nařízením Karla IV. ze dne 16. února 1358, kterým přikazoval zřídit vinice do vzdálenosti 3 mil od Prahy, a to do 14 dnů. Tak krátký termín dnes člověk ani nemůže pochopit,ovšem my nevíme, jestli byl dodržen. Tak vznikl kolem Prahy souvislý zelený pás. Za Rudolfa II., který byl českým králem v letech 1517 – 1611, byla Praha městem vína. O hodně později ale sláva pražské révy začala pohasínat a nad ní u Pražanů vítězila obliba piva. Někdejší vinice začaly zarůstat křovím a tam, kde to plocha dovolovala, měnily se na pole. Na začátku 19. století a v době příchodu Thuna na Cibulku bylo už na košířských stráních vinic velmi málo.
Ve stavebním katastru, který byl dokončen v roce 1830 Rakouským Císařstvím v měřítku 1:2880 (na podkladě josefinského z 18. století v měřítku 1:2880), je už zanesen dvorec v rozsahu přibližně stejném jako dodnes. Vidíme zde v bezprostředním sousedství statku sad a ovocné zahrady, dále louky a mokřady a pak už se rozkládaly pole. Měřítko 1: 2880 je zachováno dodnes v katastrech, kde nebyly ještě digitalizovány mapové podklady a převedeny do měřítka 1:1000.
Majitelé usedlosti – statku Cibulka v průběhu staletí
Nejstarší zmínka o usedlosti pochází ze 14 století, takže od té doby uběhlo už 700 let. Prastará obec Košíře patřila tehdy Elišce Přemyslovně (1292 – 1330, manželka Jana Lucemburského) panský statek na západ od Košíř- později Cibulka byl sídlem pánů z Košíř a jejich úředníků. Za Václava IV. byl majetkem Jindřicha Náze, (písaři dvorní kuchyně Karla IV…. ?), úředníka a zároveň nejbohatšího staroměstského občana. Dalším vlastníkem byl jeho syn, který byl odpůrce Husa, takže v roce 1421 mu statek zabavili Pražané a dále se střídali měšťanští a šlechtičtí majitelé a jedna z nich, Anna Nejepínská, prodala část vinic Blažeji Cibulkovi.
Blažej Cibulka z Veleslavína koupil statek roku 1599. Statek tak stal majetkem rodu Cibulkových, kteří poskytli své jméno nejen usedlosti, ale i přilehlé oblasti. Malé hospodářství bylo rozšířeno o několik políček a ovocný sad, ale nejdůležitější ještě byly vinice. Vinice byly v roce 1682 spojeny s Názovským dvorem a v roce nese již celý majetek jméno Cibulka. O Názovském statku je v literatuře několik zmínek, ale nikdy se nepodařilo jej místně lokalizovat.
Tady chci poznamenat, že během staletí postihlo Cibulku mnoho pohrom. Dá se říct, že všichni majitelé přispěli svým dílem k rozvoji a rozšíření statku, přitom někteří jej kupovali a přejímali ve špatném nebo až zuboženém stavu. Tak tomu bylo i v době třicetileté války, kdy byla Cibulka poničena a později dokonce úplně zpustla. (Třicetiletá válka se odehrávala mezi rokem 1618 a 1648, měla několik fází a byla celoevropským konfliktem mezi římskokatolickou církví a kalvinismem a luteránstvím, v neposlední řadě mocenským bojem mezi evropskými státy o politickou nadvládu).
V takovém zuboženém stavu ji roku1681 koupil universitní profesor Johann Georg von Funce. Dal vysadit nový ovocný sad a celou oblast znovu obnovil. Po něm opět následovalo několik majitelů. Majitelé byly vždy vysoce postavení a vzdělaní lidé, kteří už tehdy oceňovali polohu a krásu okolí usedlosti. V tomto výtahu z dějin usedlosti je jmenovitě uvedeno 10 doložených majitelů a řada dalších v mezidobích jmenována není.
Během dalších válek, tentokrát o rakouské dědictví a nástupnictví habsburské monarchie na trůn (Marie Terezie) poničil průchod bavorských, saských a francouzských vojsk celou oblast včetně Cibulky. A zase nový majitel, tentokrát Filip Krakovský Kolovrat, který usedlost roku 1758 koupil pro úřad pražského purkrabího (vysoký úředník státní správy, zástupce hradu), kterému patřila až do roku 1817. Tehdy se stala majetkem Leopolda Lheonarda Raymunda Reischgrafa Josepha Thun – Hohensteina, který byl nejen milovníkem a mecenášem umění, ale také jedinečnou osobností. A právě proto mu bude věnována následující kapitola. Vlastně nejen proto. Současní obyvatelé Cibulky (nájemníci pana Vaníčka – Squat Cibulka) žijí v prostředí nesmírně zničené usedlosti, která ale pořád v hrubých rysech zachovává podobu, ke které ji dovedl Leopold Leonhard Thun.
Leopold Leonhard Thun
Říšský hrabě Joseph Thun – Hohenstein byl posledním knížetem a biskupem pasovským. Tehdy byly tyto funkce spojeny. Pasovské knížecí s 56 000 obyvateli byl malý, ale zámožný státeček. Roční příjem pro úřad biskupství byl 610 000 zlatých. V důsledku napoleonských válek přišel hrabě Thun o titul knížete, dostal se do sporu s Vatikánem a nakonec se rozhodl, že svá poslední léta stráví v Praze a roku 1817 koupil Cibulku za 120 000 zlatých. (V materiálu, zpracovaném v minulém století byl uveden „kurz“ 1 zlatka =60 Kč, čili 7.200.000 kč,- za usedlost s pozemky v poničeném stavu, při dnešní hodnotě koruny to bylo asi mnohonásobně více). Thun během 9 let, které mu zbývaly před smrtí, postupně usedlost přebudoval do podoby klasicistního zámečku. Někdy se uvádí empírového, tzv. Napoleonského slohu, což je určité období klasicismu, a který se k nám rozšířil z Francie za vlády Napoleona. (O klasicismu se dá říct, že sice vychází z baroka, ale je jemnější a elegantnější ve svém výrazu). Již v prvním roce výdaje na přestavbu stoupaly do tisíců zlatých, později do desetitisíců a nevíme, kolik jich bylo celkem za 9 let biskupova života na Cibulce. Hlavní dvoupodlažní budova byla rozšířena a doplněna několika stájemi a hospodářskými budovami. Domek u hlavní brány byl zvětšen a upraven do klasicistního stolu a sloužil pro zahradníka. Na nádvoří byla ve štítu umístěna empírová kašna, několik romantických stavbiček a kamenné holubníky spojené s „boudami“ pro psy. Přímo v areálu zámečku byly soukromé biskupovy zahrady, nejhezčí se říkalo Tajná zahrádka. V nich nechal Thun vystavět zahradní altány s lavičkami a se stolky pro občerstvení, které se dosud dochovaly ve východní části zahrady, bazénky, fontány a terasy. A také v exteriéru byly stolky a kamenné lavičky s vyhlídkou na údolí a protější svahy s usedlostí Kotlářka. Výhledům tehdy nebránily současné vysoké stromy na svahu k Plzeňské ulici. V sousedství domku zahradníka se nacházely skleníky a oranžerie. A zahradník dokonce poskytoval občerstvení pro návštěvníky parku. V zahradách byla bohatá sochařská výzdoba (Práchnerova stéla -památník se jménem majitele, Toskánský sloup, na paměť návštěvy císaře Františka I. Na Cibulce v roce 1894 atd). Nejznámější jsou sošky Číňanů na největší terase na severní straně nad Plzeňskou ulicí, které byly na svém místě ještě relativně nedávno. Nevím, jestli byly zcela zničeny, nebo převezeny do muzea nebo lapidária.
Stejně významným počinem jako dostavba usedlosti do podoby zámečku bylo zřízení dokonale promyšleného a klasicistně komponovaného parku podél potoka. Klasicistní park pak volně přecházel do lesoparku s pobytovými loukami a komponovanými průhledy. Park byl volně přístupný a Pražené sem jezdili na výlet. Všechny tyto části tvořily dokonalý celek letního sídla pozdně barokního klasicistního období a jeho propojení s okolní přírodou, který je dnes obdivován spoustou odborníků. Podrobnější popis parku není součástí této přednášky.
Ještě něco k obdivuhodné osobnosti Leonpolda Leonhrda Thuna, který si sice zval na pomoc významné odborníky, architekty, malíře a sochaře, ale všude je patrná jeho osobní účast. Celá koncepce parku se sochami a architektonickými prvky svědčí o jeho romantismu. Se svým zájmem o Goetha, Schillera atd, o matematiku, fyziku, lékařství, hudbu a veškeré umění byl typickým představitelem osvícenectví. Na Cibulce nechal dokonce osadit hromosvody, snad první v Praze.
A jak to bylo dále po smrti biskupa Thuna v roce 1826? Cibulka ještě téhož roku vyhořela, dědicové se o zámeček nestarali a usedlost začala chátrat. A navíc v roce 1891 byl park necitlivě rozdělen železnicí a jeho koncepce vzala za své. Posledním soukromým majitelem byl statkář Josef Hyross, který ji v roce 1922 prodal Pražské obci. Zkáza jedinečného komplexu pokračovala, zámeček se rozpadal, sochy byly poničeny nebo ukradeny a pobytové louky pro Pražany byly zalesněny. Další hrubé zásahy byly provedeny v době komunistického režimu v 70. letech 20. století.
V roce 1987 město prodalo Cibulku České spořitelně, v polistopadových letech se dostala do rukou Automotoklubu (dříve Autoturistu – organizace Svazarmu). A za současného majitele JUDr Vaníčka (Cibulka a.s.), předsedy Ústředního automotoklubu, se Cibulka dopracovala k dnešnímu havarijnímu stavu.
Stavebně historický průzkum
Od roku 1681 došlo k intenzivnější barokní stavební činnosti, což lze předpokládat z neustále rostoucích prodejních cen statku. Jedná se o střední část obytného křídla, zahradnický domek a východní křídlo, dnes neexistující. Při východním křídle (zde stojíme) vznikla ještě krátká křídla. Byl také zrušen původní průjezd a zřízen nový, současný průjezd. Vlevo od průjezdu byla kaple se sakristií. Část obytného křídla s balkonem je již klasicistní.
Celý dvorec byl za Thuna uzavřen a prolínají se v něm různé slohy tak, jak výstavba postupně v historii probíhala. Část obytného křídla s balkonem je již klasicistní.
V druhé polovině devatenáctého století byla zbořena část jižního křídla (směrem k zahrádkářům) a postaveny dvě stodoly, které dnes mají zcela neslohový výraz.
Přílohy :
Mapa Stabilního katastru
Mapa současného stavu území
Plakát pro sousedské setkání
Zdroje:
USEDLOST CIBULKA V PRAZE – KOŠÍŘÍCH , Vladimír Petrovský
STAVEBNĚ HISTORICKÝ PRŮZKUM, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze 1976
PAMÁTKY PRAHY 5, NPÚ a Museum hl.m. Prahy
PRAŽSKÉ USEDLOSTI, Barbora Lašťovková, Jiří Koťátko
Wikipedie
Ing.arch. Emilie Doležalová, Praha 2015
Přednáška byla zpracována pro Sousedské setkání 1.3.2015 ve Squatu Cibulka
