Tenis na Cibulkách – pestrý průvodce černobílými fotografiemi

kliknutím na obrázek přejdete na webové stránky knihy

Aktualita 25.4.2017: křest knihy bude 12.5.2017 v Restauraci U Tenisu. Pozvánku najdete zde.

Autentické a přitom profesionálně zpracované vzpomínky na tenis na Cibulkách zejména v období 50-tých a 60-tých let napsala Eva Malá, rodačka z ulice Nad Zámečkem. Knížka se čte jedním dechem, jak Padevětovy historické bestselery z období protektorátu.  Nejde jen o tenis, dozvíme se o duchu doby, jak vznikala kolonie Cibulka, o drobnostech běžného života; hotový průvodce místním geniem loci pro ty, kteří se stěhují do houfně rašících novostaveb na Cibulkách. Citace z knihy vzpomínek Jiřího Hejdy naplno dávají dolehnout šílenostem XX. století jako byl nacismus a komunismus. Jiří Hejda si nechal postavit arch. Hilgertem modernistickou vilu v ulici U tenisu. Jeho žena Louisa se jako židovka celou válku musela skrývat a přišla o většinu příbuzných. J. Hejda byl nedlouho po únorovém puči odsouzen na doživotí v procesu s dr. Miladou Horákovou. Ale zpět k tenisu a knize. Webové stránky knihy jsou tenisnacibulkach.wordpress.com, můžete ji zakoupit po domluvě přímo u autorky Evy Malé evafoto@seznam.cz nebo na recepci Tenisu Cibulka www.teniscibulka.cz. Kniha vyšla v limitovaném nákladu 100 kusů a stojí 300Kč. Jako ochutnávka je zde pár citací z knihy:

str. 14: „Takže šedesátá léta – skoro před šedesáti lety, je to možný? To vyhynuli dinosaři si asi říká má osmiletá vnučka Verča. A s čím jste si hráli se ptá ? … Předtím, než jsem hodila taškou a letěla na tenis, jsem s radostí vozila cibulecká miminka. Bylo to lepší, než si hrát s panenkou. Neřešili jsme oblečení, tepláky do gumy, trenýrky, upletenej svetr, co musel vydržet, vypadali jsme jak přes kopírák. Jo, Verčo, ty osmiletá princezno, to bys na sebe fakt nevzala. Pravda, je jiná doba, televize tenkrát byla možná jedna v baráku, počítače nebyly, ale my byli pořád venku, nikdo za náma nechodil, ať se napijem, neptal se, jestli je nám zima, neříkal nelez tam, mockrát jsme se málem zabili, ale přežili jsme. Měli jsme spoustu tajemství, vymejšleli hry. Dospělí nic nevěděli, prostě nám do toho nemohli ani kecat.Rodiny nějak fungovaly, každej měl mámu a tátu, rodiče se moc nerozváděli. Strach z padesátých let nás děti míjel, ale rodiče a prarodiče si museli užít své. Často jsme slyšeli: »Nikde to neříkej«.“

str. 55: „Není to pro mě lehké dávat všanc něco ze svého života, což se dnes v éře facebooku zdá podivné, ale nenašla jsem jiný způsob, jak dát jména lidem na fotkách a propojit je.“