Aktualita 29.4.2019: Další autogramiáda nad dotiskem knihy bude ve čtvrtek 2.5.2019 od 18h v hájovně — setkání Evy Malé se čtenáři knížky Život na Cibulkách a Tenis na Cibulkách. Bude též promítání filmu podkresleného hudbou Zdeňky Šetkové, která pomocí fotografií Košíř a Cibulek zaznamenala jak se měnila tato část Prahy od sedmdesátých let, aby zanechala úctyhodnou zprávu dalším generacím.

27.4.2019: Lidové Noviny, „Cibulka aneb Svět viděný odněkud“, Zbyněk Petráček, viz též náhled na obrázku vedle.

20.3.2019: Dotisk! Na koho se již nedostala knížka Život na Cibulkách, má novou šanci. Autorka s grafikem Štěpánem Bartoškem udělali dotisk. Kniha je dostupná v „Trafice u fabriky“, ul. Naskové vedle školky – celý den kromě so, ne. Také v Hájovně Cibulka, út, čt, pá 14,00 – 17,00 hod. Nebo přímo u autorky: Eva Malá – tel. 775 280 945, e-mail: evafoto@seznam.cz

Autorka knihu představí a promítne film Josefa Císařovského „Fiktivní deník Zikmunda Reacha“ — vyprávění o Košířích, v souvislostech s fotografiemi Zikmunda Reacha. Knihu tu bude možné i zakoupit. Spolek Hájovna, Zahradní domek, U Lesíka, 150 00 Praha 5, spolekhajovna.cz

Záhada cibuleckého kříže a život na Cibulkách – recenze a upoutávka na knihu Evy Malé

Vedle schodů do ulice U tenisu stál ještě v 50-tých letech XX. století kříž. Byl zakreslen již v mapě tzv. stabilního katastru Košíř z roku 1840. Podle nápisu na kamenné stéle před křížem se dá tušit původ dokonce už kolem roku 1600. Najde někdo pravdu o Cibuleckém kříži ?

Nejdůležitější momenty z osudů Cibulek a hlavně jejich kvalitní fotografie, starší i novější, přináší druhá kniha fotografky a bývalé tenistky z ulice Nad Zámečkem. Dobrý pocit může dát každému, kdo ji vezme do rukou. Ať tomu, kdo ji jen prolistuje a pohledem spočine na pečlivě vybraných fotografiích, nebo si přečte i několik kapitol (jsou psány tak, že se nemusí číst po sobě jedna po druhé), anebo se zanoří hloub do spletitého vývoje majitelů místního dvora. Knížka vyšla před vánoci 2018 a já osobně jsem musel s přečtením poctivě počkat až poté, co knihu rozbalím pod stromečkem 😉 Několik postřehů a citací z knížky najdete níže.

8.1. 2019 autorka knihu v představí v Hájovně Cibulka (pozvánka je zde) a promítne film Josefa Císařovského o Cibulce „Fiktivní deník Sigmunda Reacha“ – snové vyprávění o Košířích, Cibulce v souvislostech s fotografiemi Zikmunda Reacha. Kde můžete knihu koupit najdete zde.

Méně známé souvislosti

Umělá zřícenina: „Věž je nejstarší rozhlednou na území Prahy“ (str. 34). Jakou barvu měly okenice či žaluzie Čínského pavilónu? To mě vždy zajímalo při pohledu na černobílé fotky Čínského pavilónu. Na str. 29 jsem našel odpověď: „ … kdysi opatřený zelenými dvoukřídlými dveřmi a spouštěcími zelenými žaluziemi v oknech, býval uvnitř vyzdoben zrcadly a lustrem ze skleněných perel.“ Dianina socha u jezírka bývala před deštěm a sněhem chráněna dřevěným antickým chrámkem až do konce 50-let: „Chrámek se zřítil po velké bouři v r. 1959.“ Thun byl novátor a osvícenec: „Po královské oboře je to první veřejně přístupný pražský přírodní park“ (str. 21), „Cibulku nechal dokonce vybavit hromosvody“ (str. 19). Thunovým kuchařem byl „Václav Ryba, bratr rožmitálského kantora a autora České mše vánoční (1796) Jana Jakuba Ryby (1765-1815)“ (str. 25).
Cibulka nebyla ukradena komunisty po únorovém puči, byla vykoupena státem už za Masaryka: „Josef Hyross, který ji kvůli finančním problémům r. 1922 odprodal obci, takže statek nebyl zestátněn v padesátých letech, ale legálně přešel do rukou města Prahy už za první republiky. Po válce zde byly byty, v zahradnickém domku opravdu bydlel zahradník, staral se o velký lán, kde pěstoval zeleninu a kytky a jeho manželka si přivydělávala šitím. Za normalizace byly ve statku sklady (např. sklad gramodesek hudebního vydavatelství Panton), díly uměleckých řemesel – slévárenská dílna pro Pražský hrad.“ (str. 16)

Útok na památky

Z kapitoly Válčení na Cibulce se mi moc citovat nechce, je to smutné. Jak zámeček zachránit? Lidé mohou podepisovat petice (i to je důležité! aktuální petici najdete zde) a povzbuzovat státní správu a samosprávu, aby konala. Útokům na památky se jinde brání. Kdyby vedení městské části a města chtělo, inspiraci by našlo. Nedávno se bránili soudně vůči italskému majiteli chátrajícího zámku v Postoloprtech (viz zde), nebo nová radnice Prahy 10, kde starostka Chmelová z hnutí Vlasta osobně zakročila proti bourání rondokubistické vily nedaleko vily bratří Čapků (zde).
Duchovní vyprázdněnost některých oblastí Čech nebyla jen znakem dnešní doby: „ … Pro sídlo duchovního byla určena Liboc. Je samozřejmé, že při rozsáhlosti takové farnosti (30 obcí), náboženský život nebyl na výši.“ (str. 13)

Zámeček Cibulka

Usedlost, statek, dvorec, zámeček … čím je vlastně ta Cibulka, podle které se okolní části Košíř říká na Cibulkách ? Odpověď najdeme na str. 21: „… L. L. Thun Cibulku koupil v r. 1817 za 112 000 zlatých jako své letní sídlo. Původní usedlost, kde se barokní doba zachovala ve valené klenbě s lunetami u stájí, přestavěl na empírový zámeček o dvou podlažích doplněný nejen hospodářskými budovami, stájemi, ale i drobnými stavbičkami a bohatou sochařskou výzdobou, přičemž základní půdorys zůstal. Měl tedy podobu čtyř křídel kolem obdélníkového dvora … “ Prostorově si to dokáži představit, ale občas jsem se ztrácel kde je západ, východ, kde je Giardino secreto (biskupova soukromá zahrada), všechny ty sochy … rád bych se přitom podíval pro jistotu na plánek usedlosti či Thunova parku od Štěpána Bartoška (zde) nedávno vyvěšený u Hájovny. Autorce se daří dodržovat zvláštnosti české gramatiky, kdy usedlost sama je čísla jednotného (ta Cibulka – singulár), kdežto okolní oblast je správně tvaru pomnožného (plurál) a to nejen ty Cibulka, ale čím dál častěji, aspoň hovorově, ty Cibulky.

Dantovo peklo a zážitky z dětství

Cenné jsou osobní vzpomínky, např. jedna o lekání dětí začíná u Dantova pekla pod rozhlednou -zříceninou. Tam je sousoší, kde řecký bůh času Chronos drží pod krkem dítě tak, že soše se říká škrtič. Zub času uhlodal Chronovi ruku a z dítěte už také moc nezbylo. V roce 1955 však byl škrtící motiv ještě dobře patrný: „ … morbidní výjev, který znám z dětství. Obr s vousy (ať už se nazývá jakkoliv) drží ve výšce od sebe na délku levé ruky pod krkem dítě, asi chlapce. Nevím, co si mám myslet teď, natož v dětství. Říkám si, že L. L. Thun asi neměl rád děti, no asi jsem tehdy šla potom na rozhlednu to „to vydejchat.“ Nedivte se, televize nebyla a to byla asi první socha, kterou jsem viděla in natura na poklidné procházce cibuleckým parkem. Ale druhá socha – Diana, ta už se mně líbila a ještě více rybníček pod ní. O Čínském pavilónu nemluvě. K soše Jupitera jsem nedošla, to bych se lekla podruhé. Zato k Peklíčku, toť lidový název pro poustevnu, jsem dorazila obyčejně v zimě, odtud se dobře sáňkovalo, už dlouho je tam dětské hřiště. Zaplaťpánbu tam dlouho nežehnali poustevníci s křížem a lebkou s hnáty, to by bylo další psychotrauma. Aha, takže jsem vlastně přešla z Pekla přes Očistec do Ráje. Zapůsobily na mě psí boudy ve statku, myslela jsem, že to jsou nějaké malé hrady pro princezny, a Thunova odpočinková zahrádka byla pro nás malé děti místem her, bylo to na pokraji lesa, tam jsme ještě směly, tam jsme se nebály – psal se rok 1955.“ (str. 42)

Byty a školy: když se chce, tak to jde

V kapitole o škole a o kolonii Cibulka jsem si nemohl nevzpomenout na současné nářky na investiční spekulace s byty a také na peripetie s opravou školy v Beníškové, která se táhla přes několik volebních období a až v tom předposledním (2010-14) se podařila s obtížemi dokončit, konečně také byla vyhotovena podrobná demografická studie Prahy 5. O škole v Nepomucké je na str. 55: „Když se samostatné město Košíře stalo v roce 1922 součástí hlavního města ČSR jako jeho XVII. čtvrť, mělo 297 domů s necelými 12 tisíci obyvateli. … Během následujících 5-ti let již na katastru Košíř bylo přes 500 domů a počet obyvatel již přesahoval 20 tisíc. Bylo proto nutno postarat se také o vybavenost této lokality. A tak stavební odbor Magistrátu hl. m. Prahy v únoru 1924 vypracoval projekt výstavby obecné školy „Na Václavce.“ Projekt byl Radou hl. m. Prahy 14.4.1924 schválen a začalo se rychle stavět. Musela se vykoupit řada soukromých pozemků a vybudovat přístupová cesta z Plzeňské třídy…“ Družstevní výstavba, nemyslím tím však její komunistickou karikaturu, je dobře známou cestou k dostupnému bydlení. Existují případy, kdy cena srovnatelného bytu ve stejné lokalitě je pro obyvatele v případě družstevní výstavby poloviční než v případě developerské výstavby. Pokud jde o městem podporovanou výstavbu na pozemku obce, může být situace pro obyvatele ještě příznivější. Nemluvě o tom, že obyvatelé-družstevníci již předem ovlivňují vybavenost a terénní úpravy okolí, aby se jim tam pak dobře bydlelo. O družstevní výstavbě je na str. 48: „V rakousko-uherské monarchii vytvořil právní rámec družstevnictví zákon z r. 1873, další zákon v r. 1910 pomohl zřídit fond pro bytovou péči, poskytující úvěrovou pomoc při stavbě malých bytů a v r. 1911 vyšel zákon o berních a poplatkových úlevách pro obecně prospěšná stavební sdružení.“ Boom této cenově dostupné výstavby bytů však nastal až v nové republice československé, když na konci roku 1934 bychom na území dnešní ČR již „našli 1415 obecně prospěšných stavebních družstev. Do konce r. 1934 postavila tato družstva 15 401 rodinných domků a 2 921 nájemních domů, celkem 67 399 bytů.“ Podpora osobní iniciativy lidí a družstevní výstavby se státu bohatě vyplatila. Stačí pochopit, že bydlení není běžná obchodní komodita.

Genius loci vytváří lidé

V současné době překotných změn na Cibulkách nabízí kniha ukotvení v místě současným i novým obyvatelům. Genius loci vytváří lidé sami: to je aspoň pro mě skryté za řádky knihy a jejími fotkami. Hodně začal biskup Thun, rozvoj přineslo stavební družstvo „Sociální ochrana“, košířský kostelní spolek (letos oslavil 90 let), tenisový klub … a dnešek má naštěstí také množství spolků a skupin lidí. Košíře a s nimi oblast na Cibulkách měly pohnutý osud. Protože ležely těsně před Prahou, vyplenily je mnozí obléhatelé Prahy, husité, pasovští, Švédové. Samotný cibulecký dvůr často měnil majitele. I dnešek má své zvelebovatele a pustošitele. Kdo je kdo? Někdy to není na první, ani na druhý pohled zřejmé. Máme se dnes tak dobře, je vše tolik jiné a přitom v mnohém podobné dobám minulým. Cibulky mají svůj půvab i svůj kříž.

napsal Pavel Peterka ze spolku Cibulka, 26.12.2018

Titulní strana letáku o knize. V plné verzi ke stažení je zde.

Zadní strana letáku o knize. V plné verzi ke stažení je zde.

Text původní upoutávky ze 14.12.2018: V předvánočním čase vychází volné pokračování knihy „Tenis na Cibulkách“ (viz zde), tentokrát se přesuneme z tenisu do cibuleckých kopců a hlavně do cibuleckého parku, posléze do statku, a budeme mapovat dějiny Košíř, Cibulek z dostupných zdrojů. Kniha se jmenuje „Život na Cibulkách“, má 127 stran a vychází v omezeném nákladu. Doprovází ji život L. L. Thuna v souvislostech té doby — sochy, stavby, výzdoba a hlavně fotografie, které mluví samy za sebe. Historie cibulecké zástavby — hospoda, škola, kostel i cibulecké pověsti Vás provedou touto jedinečnou lokalitou a dozvíte se jak se žilo na Cibulkách a najdete mnoho jiných cenných informací o místě, kde žijete. … Kniha stojí 300,- Kč a je možné ji koupit: Tenis Cibulka, po—ne 10.00—20.00 h, Trafika u fabriky, ul. Naskové, po—pá 7.00—17.30 h; také u autorky, v Hájovně a v koloniále na Buďánkách (přesnější informace v letáku na obrázcích).